když není něco nemožné, musí existovat způsob, jak se to dá uskutečnit    Sir Nicholas Winton
Stáváme se stejnými a tím se stáváme ničím... (M. Stanne - DT)

divně.. špatně.. zle..

29. prosince 2009 v 22:50 | Euphoric-Endeavor |  >Má duše
achoj temníčka..
*****
je mi nějak divně.. už delší dobu.. ale nějak to na sobě nechci dávat znát.. měním se.. a doufám, že k lepšímu, co se týče pocitu mýho okolí.. aby si o mě přestali myslet, že jsem jenom ufňukaný zkurvený ííímou, který si za křivý slovo kuchá tepny.. jasně, když mi někdo něco řekne a dotkne se mě to, nese to následky.. asi bych mohla zajít pro tohle do minulosti, jak to se mnou bylo dřív..
*****
první stupeň na základní škole.. to byl vážně děs a hrůza.. vlastně od první třídy.. ve školce to bylo prima, ikdyž se mi tam ráno nechtělo jít a držela jsem se mamky a ječela jak pominutá, abych pak odpoledne ječela znova, protože se mi nechtělo domů, protože by mi určitě ti parchanti rozbili můj pracně postavený hrad z kostiček.. sice si nepamatuju, co bylo před pěti minutama, ale na školku si pamatuju až moc dobře..
*****
ou.. pak přišla ta hovadina škola.. první třída.. nadšení.. z novýho prostředí, z nových věcí.. prostě ze všeho.. všichni se bavili mezi sebou a prostě sme byli všichni ještě dětičky, co právě vyšli ze školky.. pokaždý to byl úžasnej pocit, když jsem napsala svoje první písmenka.. první stupeň byl vlastně taková "škola hrou".. pak ale přišel druhý stupeň.. ale o tom za chvilku.. ještě přišla pátá třída.. a začalo to, co mě poznamenalo.. šikana.. dost hnusná šikana.. a pořád se to zhoršovalo.. já byla tak jiná, než ostatní.. a chtěla jsem se bavit, ale oni mě nechtěli.. začali mě odstrkovat.. stranit se.. občas se mi posmívali.. ale nějak jsem si to nepřipouštěla..
*****
ale každým novým dnem to bylo horší.. vlastně jsem takový ty podělaný řeči machrů poslouchala snad i v té první třídě.. ale to to všichni brali jako legraci.. jako takovou hru.. pak to ale hra přestávala být a já se stala terčem posměchu.. bez jakýhokoliv důvodu.. potom ten důvod přišel.. ve čtvrté třídě.. pamatuju si to jen, že si vzpomínám na paní učitelku Fialovou, která mě učila celé ty čtyři roky.. udělala něco, o čem si myslela, že by mi to pomohlo, ale myslím, že mi to zničilo takových osm let života..
*****
řekla o mé klinické smrti.. ikdyž řekla totální volovinu.. srdeční vada nějak nemělo nic společného s tím, že mi to jde ve škole pomaleji.. to byl vliv mé psychiky.. vlastně to mělo společného to, že ti, které postihne klinická smrt (byla jsem v ní osm dní), tak většinou mají celoživotní následky.. např. jsou po zbytek života odkázaní na vozíček.. nebo jsou mentálně postižení.. u mě to byl prý "zázrak", že mě ani jedno z toho nepotkalo.. vyšla jsem z toho jen s dvou ročním zpožděním.. psychicky mi je 16.. a biologicky 18.. rozumíme si? ok..
*****
a zrovna ve škole.. v těch letech 10-14 let se to projevilo nejvíce.. a taky jsem dopadla tak, jak jsem dopadla.. když jsem jezdila k jednomu psychoterapeutovi do Prahy, tak ta ordinace byla umístěná ve škole pro mentálně postižený.. když jsem tam byla poprví, myslela jsem si, že mě tam naši chtějí nechat zavřít.. ale pak z toho vyšla jen úžasná konverzace s vynikající psychoterapeutkou.. a bylo mi krásně.. ale stejně jsem tam byla párkrát.. a pak se odstěhovali jinam.. asi rodiče dávali nějaký papíry do školy, jako kam že vůbec chodím a tak.. a už na mě nahlíželi všichni jinak.. ještě hůř.. na škole ze mě udělali mentálně postiženou.. a to se se mnou táhlo až do konce deváté třídy..
*****
nejhorší bylo období asi od třetí do šestý třídy.. to jsem seděla v lavici.. úplně vzadu.. a sama.. to si mě nikdo nevšímal.. nikdo na mě nepromluvil.. nikdy.. bylo mi tak hrozně smutno.. tak šíleně moc.. neměla jsem vůbec žádnýho kamaráda.. nevěděla jsem, co to je přátelství.. tak mi jednoho dne mamka přinesla takovýho krásnýho králíčka.. pořád ho mám.. brala jsem si ho do školy a pokaždý jsem ho posadila na tu prázdnou židli vedle mě.. abych nebyla tak sama..
*****
*****
můj jedinej kamarád v tý době.. a až pak ten den, kdy jsem si ho přinesla.. tak mi učitelka řekla, abych si sedla k jedný holce, která taky seděla sama.. ale jí nikdo takhle neubližoval jako mě.. za nějakej tejden sme se spolu začaly bavit.. já nikdy nebyla komunikativní.. a kdo by byl, po tomhle.. pak jsem počítala minuty.. dny.. týdny, měsíce a roky.. tak hrozně to neutíkalo.. naši přemýšleli o tom, že mě přeloží do jiný školy, protože každej den, co jsem přišla ze školy, jsem brečela.. v noci jsem brečela.. a ráno hysterický záchvaty, že tam nechci.. že už tam nepůjdu.. ale bylo to marný..
*****
musela jsem to vydržet.. a od sedmý třídy mi mamka říkala každej den, že až budu na střední, že to bude jiný, že budu mít pokoj.. ale ani tam jsem se pokoje nedočkala.. první měsíce v prváku.. úžasný.. všichni se bavili se všema.. dokonce mě všichni poslouchali, když jsem začala něco vyprávět třem holčinám, který mi byly nejblíž.. bylo to úžasný.. konečně se tohle prolomilo.. ráda jsem tam chodila.. ale..
*****
v druhým pololetí v prváku a první pololetí v druháku.. to bylo ještě větší peklo než na základce.. tohle se mi ani nechce rozebírat.. už na to nemám sílu.. tohle je jenom nástin toho, proč jsem se učila tak blbě.. proto je ze mě obyčejná cukrářka a nejsem na gymplu.. a sere mě to velice.. ale hovno se s tim udělá.. akorát se tohle se mnou bude táhnout až do smrti.. KurvaÁmen..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ochechulka Ochechulka | 30. prosince 2009 v 6:48 | Reagovat

Krásně napsaný, ale moc smutný příběh. Ta učitelka ze základky nebyla moc moudrá, měla by vedět a u svých žáků cítít, co může vykládat a co ne. Bohužel jsou lidé zlí a pokud cití slabý článek, hned ho využijí, aby posílili své ego. Králík je moc hezký, ale opravdového kamaráda bohužel moc nenahradil. A nad tím, že jsi jenom cukrářka nezoufej, naopak. V době, kdy má každý maturitu pochybných ekonomických směrů, je to dobrý základ, protože něco umíš, umíš vyrábět cukrářské výrobky a kolik dalších lidí tohle umí? Zas tolik ne, věř tomu. :-) A když budeš péct na zakázku a nebudeš používat náhražky jako margaríny místo másla apod., zákazníci se ti jen pohrnou, i když budeš muset být dražší než jinde, protože hodně lidí si rádo připlatí za kvalitu.
Tak se měj a drž se

2 Tomáš Tomáš | Web | 30. prosince 2009 v 12:00 | Reagovat

Čau,smutný příběh,ale přesně ze života.
Je to přesně jak píše Ochechulka.Lidé jsou zlí a vždy se trefují do míst kde nás to nejvíc bolí.
Cukrářka je fajn,vždyť lidem oslazuješ život i přesto,že jsou blbci.
Králík je pěknej,taky mám plyšáky rád a mám jich hromadu.
A na konec, máme život před sebou,vše se ještě stokrát v dobré obrátí.A třeba dojde i k tomu setkání třetího druhu,čož je můj sen a jak jsem  vyrozuměl tak i tvůj. ;-)

3 Tiska Tiska | Web | 30. prosince 2009 v 15:16 | Reagovat

Mmm, měla jsem v dětství hodně podobný problém. A je pravda, co je psáno v komentářích nademnou: mezi námi je spousta hovad, který hledají situace, kdy můžou druhým ublížit.
Každé období života má svoje trable - snad jedině kromě předškolního věku, to ještě pořádně nevnímáme okolí :-) Proto obdivuju život mentálně postižených, pracuji s nima pár hodin týdně a odpozorovala jsem, v jak nádherném klidu žijí, žádný stres, konvence, strachy o budoucnost a kariéru, nic je duševně nesvazuje. Prostě žijí tím, co je teď.  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.