když není něco nemožné, musí existovat způsob, jak se to dá uskutečnit    Sir Nicholas Winton
Stáváme se stejnými a tím se stáváme ničím... (M. Stanne - DT)

Pohádky na dobrou noc 1

17. prosince 2009 v 23:30 | Euphoric-Endeavor |  >Pohádky na dobrou noc
po dlouhý době taky smolím povídky.. tak tady je jedna na téma psycho.. žádná naše úchylárna.. jak se to bude odvíjet dál, sama nevím, ale snažila jsem se, aby to bylo ke čtení.. tak snad mi půjde psát dál, protože v poslední době musím mít na tvoření náladu a ta mi ráda plave do pryč.. x)) tak snad se bude líbit.. příjemný počtení.. :) Euphoric-Endeavor
*****
"Nééé já nechci!! Nechci!!" Ale notak, co křičíš? Ty sám tomu nevěříš, nevěříš!! Moc dobře víš, že nejsi sám, nikdy jsi nebyl sám. Docela sám. A ty stále naivně věříš, že všechno, co ti říkám, jsou jen tvoje výmysly. Výplody tvojí choré mysli, i každý to bere jako tvojí nemoc, psychiatrickou diagnózu, ale víš, že je to úplně jinak. Valí do tebe tuny prášků, a proč myslíš, že nezabírají? Proč? Ty nejsi nemocný! Mladý chlapec jménem Samuel těkal pohledem po pokoji. Nepřestane to. Je to pořád horší. Ten vtíravý hlas, pořád jej slyšel. Pořád k němu promlouval. Nepříjemný, hrůzu nahánějící, mužský hlas.
*****
"Běž pryč!! Prosím běž pryyyyč!!" Samuel se rozbrečel a schovával si uplakaný obličej do dlaní. Bylo mu teprve sedmnáct let, ale jeho duši zdobilo nespočetně jizev, které pořád pálily. Jediný, kdo jej kdy skutečně miloval, byla jeho maminka. Když jí doktoři před měsícem diagnostikovali leukémii, svět se mu zhroutil ještě více. Věděl ale, že musí být silný. Síly v sobě měl hodně. Ale nedokázal jí použít, dostat ven, postavit se všemu špatnému, co se mu dělo. No tak Same. Kdy mě začneš konečně poslouchat? Kdy to bude? Už mě nebaví čekat, ale víš, že budu čekat tak dlouho, jak budu muset. Koukej se rychle rozmyslet. "Já nechci!! Já tě už nebudu poslouchat!! Odejdi!!" Chlapcovi se v uších rozezněl hlasitý smích jeho slyšiny. Samuel zabořil hlavu do polštáře a zoufale pištěl. Ten smích tak moc nenáviděl.
*****
Chýlilo se k večeru a obloha se pomalu zatahovala do černých oblak. Venku bylo ten den horko a všichni Samuelovo tehdejší kamarádi vyrazili k vodě. Ano, tehdejší. Když poprví slyšel toho muže, který po něm chtěl i ty strašné věci, které by nikdy v životě neudělal, ten muž, který jej nutil, aby všem lhal. Tehdy se svěřil svému nejlepšímu kamarádovi, který se mu vysmál. A on mu tolik věřil. Nikdy nepoznal lepšího kamaráda.
*****
°°"A teď si jako myslíš, že ti na tohle všechno kývnu a poplácám tě po rameni?" odfrknul si Teo, když vyslechl neuvěřitelnou zpověď kamaráda, se kterým asi nebylo něco v pořádku. "Co jsi chlastal, že meleš takový voloviny?" chvíli se pobaveně smál, ale najednou zvážněl. "Ne sorry, tys nechlastal, ty jsi cvok!" a opět se chichotal. Samuel se s uslzenýma očima podíval do těch Teových a mlčky se ptal proč. Proč se mu jeho nejvíc spřízněná duše vysmívá. Z celé duše se mu vysmívá do nešťastné tváře. V jeho očích bylo tolik zklamání a bolesti, že musel utéct pryč. Nemohl tu dál zůstat. Potřeboval být na chvíli sám. A nechtěl, aby Teo viděl jeho trápení. Nechtěl nikdy, aby to na něm bylo vidět.
*****
Pomalu zacházel do temné uličky, kde se opřel o jednu zeď starého domu a sesunul se k zemi. Schoulil se do klubíčka a nechal své slzy, aby smáčely jeho světlé vlasy, které voněly heřmánkem. "Proč mi to udělal. Proč? Můj nejlepší kamarád. Ani netuší, jak moc ho miluju. Teo sakra prooooooč!!" zaječel a hystericky plakal. Tak moc jej to bolelo. Už měl jen svou maminku. Měl potřebu se jí zase tulit v náručí, jako když byl malej kluk. Chtěl cítit tu lásku. Moc chtěl.
*****
Po chvíli sebral svoje poslední síly, utřel si slzy a rozhodl se, že půjde domů. Tak dlouho se rozmýšlel, jestli Teovi o svým problému říct, nebo ne. Pořád věřil a doufal, že jeho city opětuje, nebo že jej má alespoň rád. Ale viděl, jak moc se spletl. S těžkým srdíčkem zvolna kráčel ke svému domovu. Otevřel vrzající branku a setkal se na zahradě se svým pejskem. "No pojď ke mně, ty chlupáči." Šestiletý ovčák Nero byl právě jeho jediný kamarád. Chvíli se mazlil s jeho huňatou srstí a pak mu dal baštit. "No tady máš. Jen si dej, kamaráde." Pousmál se a pak šel potichu do domu.
*****
Zaklapl hlavní dveře a zamkl na dva západy. Dneska snad už nikam nepůjde. Rychle vycupital schody a ve svém pokoji se svlékl do spodního prádla a šel si napustit vanu. Mezitím, než se naplnila horkou vodou, se stavil u své maminky v ložnici. Nebyla tam. Prošel dům a uviděl, jak spokojeně usnula u nějakého svého oblíbeného seriálu v obýváku. Zase odešel, aby jí neprobudil a zamířil do té malé místnosti, ve které byla pára plná vůní exotického ovoce, kterou Samuel tolik miloval. Nasál ji z plných plic a vložil své štíhlé prsty do vody, aby okusil její teplotu. Sykl bolestí, protože voda byla opravdu horká. Ale i přesto do ní pomalu nořil svoje tělo.
*****
Bolest jej svazovala ze všech stran, ale nevadilo mu to. Miloval ten pocit. Konečně trochu úleva od toho sevření tam uvnitř, hluboko v jeho duši. Jeho rozdrásané srdíčko nabíralo sílu a Samuel pozvolna cítil, jak přichází úleva. Po chvilce si na horkost zvykl a začal se pomalu mýt. °°
*****
Utřel si slzy při vzpomínce na něj. Teo byl pro něj někdo dokonalý, někdo, o kom si myslel, že by jej mohl ochránit, pomoct mu. Už tolikrát se v životě zklamal, už tolikrát okusil tu hořkost. Ale tohle bylo nejhorší. To největší sousto. Jeho malý svět se hroutil čím dál tím více. Vzpomínky hlodaly jeho mysl a staré rány se znova rozbolely. Chtěl zapomenout, tam moc chtěl. Musel se tím někomu svěřit, ale připadalo mu nevhodné svojí maminku obtěžovat. Vedl sám se sebou vnitřní boj, až dospěl k závěru, že si s ní zkusí promluvit.
*****
Vzpomněl si, že opět spala v obýváku, šel potichu tam. "Copak potřebuješ, Same?" Ozval se její tichý hlas. Už se probudila. Samuel se usmál a sedl si k ní. Chvíli se po očku rozhlížel a pak váhavě spustil. "Já.. asi si potřebuju promluvit. Je mi nějak smutno a.. Já ho pořád slyším. Pořád po mě něco chce!! Pořád.. pořád!!" rozplakal se a žena jménem Laura si svého syna přitiskla k srdci. Samuel vzlykal stále víc, nemohl ten proud slz zastavit. Dolehlo to na něj. Laura jej moc dobře chápala, slyší po nocích, jak křičí a pláče.
*****
"Notak zlatíčko, bude to dobrý, uvidíš. Nemůže tě takhle trápit pořád. Zkusíme jej poslat pryč, ano? Společně." Plachý chlapec upřel svá uplakaná očka ke své mamince a šeptl.. "děkuju". Laura začala potichu zpívat melodii, která Samuela pokaždé uklidnila. Nevěděla ani proč, ale byl takový odmalinka. "Copak ti ten hlas zrovna říká?" zeptala se a vyčkávala, jak to klubíčko zareaguje. "zrovna mi nic neříká. Zrovna vůbec nic. Ale vím, že zase přijde. Vím to." netušil, co má už dělat. Psychiatři by jej určitě někam zavřeli a on by tam zešílel dočista. A byl by už absolutně sám.
*****
"Maminko, vyprávěj mi prosím. Jaká je láska?" moc chtěl cítit ten pocit. Nikdy nebyl zamilovaný bez toho, aby jej ten druhý neignoroval nebo se mu nevysmíval. Měl jednu slečnu. Ta s ním chodila jen proto, aby jej za měsíc, co se do ní Sam stačil pobláznit, zesměšnila před celou školou, kam chodil. Bolelo jej to hodně a dlouho. Ale pak se postavil na nohy a poznal svého prvního chlapce. Byl šťastný. Tak moc. Ale vztah moc dlouho nevydržel. A Sam vůbec netušil, co udělal špatně. Nenáviděl se za to. Tak moc.
*****
"Láska. Láska je moc silný cit. Nikdy se ho nedá jen tak zbavit. Někdy může trvat i celý život. A až tu skutečně pravou lásku potkáš, dostaneš malé znamení." Samuel zasněně poslouchal a byl hrozně rád, že není tak moc opuštění. Pořád má svojí maminku. "A jak poznám, že je to to správné znamení?" byl zvědavý, chtěl už konečně někoho políbit, někoho, kdo jej bude brát takového, jaký je. Bez ohledu na všechny jeho chyby. "Správné znamení se nedá vidět. Musíš jej pocítit. A až to přijde, určitě to poznáš." Hrozně rád poslouchal podobné vyprávění. Znělo mu to tak moc krásně a v tu chvíli si nepřipouštěl, že láska není jen krásný cit plný radovánek.
*****
"Zítra musíš zase k doktorovi. Nemusíš mu říkat všechno. Stačí jen, když mu řekneš, že ti není zase tak moc špatně, abys mohl zůstat doma. Víš, co ti minule říkal." Sam si povzdechl. Nechtěl do ústavu. Moc dobře věděl, jak na tom je. Toho hlasu se nedá zbavit. "Ano. Nějak to zvládnu. A.. pak to bude dobrý." Říkal nejistým hlasem. Tušil, že to nějaký čas ještě potrvá. "Půjdeme spát, ano?" "Dobře, tak sladké sny, mami."
"Sladké sny, zlatíčko." Sam dostal polibek na čelo a pak se zvedl a šel do svého pokoje.
*****
Zatáhl závěsy a rozsvítil si lampičku u postele. Byla už noc. Díval se tiše na různé pomuchlané papírky a staré dopisy, které si tajně schovával v krabičce pod postelí. Byla to psaníčka, která si posílal se svým tehdejším přítelem. Pořád jej to bolelo. Tak moc. Pořád nechápal, proč mu to udělal. Myslel si, že jej měl vážně rád. Hledal v těch slovech něco, co by mu naznačovalo, že si s ním jen hraje, ale nic nenacházel. Jeho oči se zaleskly. Moc chtěl zapomenout, ale šlo to těžko. Pořád měl před sebou to ponížení. Raději ten papír vrátil zpátky do krabičky a tu schoval na své místo. Rozhodl se, že už se nebude pořád zabývat jen minulostí, ale zkusí znovu začít žít.
*****
Šel k psacímu stolu a zapnul notebook. Pak otevřel dokument, do kterého si psal všechny svoje myšlenky a pocity. Začal psát novou stránku. "Dneska mi začíná nový život…"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cady &  Enemy Cady & Enemy | Web | 18. prosince 2009 v 20:58 | Reagovat

Můžu jedině pochválit... Mám chuť Sama obejmout a utěšit tu jeho zmučenou dušičku. Jako bych ho před sebou viděl... Moc krásný to bylo, šikulka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.