když není něco nemožné, musí existovat způsob, jak se to dá uskutečnit    Sir Nicholas Winton
Stáváme se stejnými a tím se stáváme ničím... (M. Stanne - DT)

Pohádky na dobrou noc 5

18. května 2010 v 12:00 | Evil Deed |  >Pohádky na dobrou noc
Po pár minutách sebou blonďáček trhnul a probral se. Usnul jen na chvíli, ale i tak se polekal, když zjistil, že se tiskne k Alexově náruči. "Omlouvám se…" odtáhl se a sklopil pohled. Alex mu něžně pozvedl tvář a letmo jej pohladil. Samuel se roztřásl. Bylo to krásné. "To je v pořádku, blonďáčku. Už je líp?" opět k němu doplul ten prazvláštní hlas. "ano. Děkuju. Ale už bych asi měl jít." Pípl skoro neslyšně, bylo proti jeho vůli ta slova vyřknout. Nechtělo se mu pryč. "ještě tu chvilku zůstaň, prosím." Alex si rozpačitě prohrábl antracitové vlasy a usmál se. 

"Dobře, ještě tu chvíli budu." Oplatil mu úsměv. Chtěl napravit ten moment, co spal. Ty léky, které musí brát jej skoro pokaždé uspí. I když jen na okamžik. Ale přemýšlel, jestli to bylo jen léky, nebo i tím nádherným pocitem bezpečí. Tak moc by se chtěl znova tulit v jeho náruči. Tak moc by jej chtěl znova vidět. Zmocnil se ho strach. Co když ho už nikdy neuvidí? Bál se. Pořád mu myslí létala myšlenka na to, že by mu měl o sobě říct něco víc. Ale měl strach, že když mu řekne o své orientaci, už s ním nebude chtít mít nic společného. A kdyby se jej zeptal, jestli se ještě někdy sejdou, mohlo by ho napadnout totéž. Nevěděl si rady. Jen mlčky seděl, a i když mu Alexovo přítomnost byla příjemná, už chtěl být co nejdříve doma, aby se mohl vypsat do počítače. 

Otřásl se. Strachem i tím náhlým pocitem chladu. Přitom byl horký večer. Vlastně už noc. Vál vlahý vánek ale Samuelovi se to zdálo jako studený vítr po bouři. Nemohl tu dál vydržet. Chtělo se mu z vlastních myšlenek plakat. Nechtěl, aby ho už Alex viděl plakat. Už se ztrapnil dost a netušil, kolik trapasů ještě ztropí. "Jsem unavený. Už musím domů, nezlob se." Dostal ze sebe skoro vzlykem a rychle se zvedl. Ustál další závrať a nejraději by z restaurace vyběhl a zastavil se až doma. Alex se zvedl, aby se s ním mohl rozloučit. Samuel sebou trhl. "Rád jsem tě poznal, Same." Řekl s úsměvem. "já tebe taky, Alexi." A stiskl mu ruku. Cítil, jak se jejich konečky prstů něžně dotkly. Opět se trhaně nadechl. Musel pryč. Prostě musel. Kdyby tu byl ještě chvíli, určitě by poznal, že se mu líbí. 

Chvíli se na sebe ještě dívali, i když Sam chtěl pryč. Nemohl se odtrhnout od jeho očí. "Uvidíme se ještě někdy?" konečně zazněla myšlenka, která mu nedala pokoj. Samuel se udiveně podíval a nevypravil ze sebe slovo. On mě chce znova vidět! "Ne promiň. Omlouvám se." Špitl Alex provinile, když si změřil Samův pohled. "Moc rád tě znova uvidím. Na, tu máš." Pípl rozpačitě a malinko se začervenal. Podal mu lísteček, na který bleskově napsal svoje číslo. "Děkuju." Alex se zářivě usmál a srdíčko se mu zatetelilo radostí. Jen ještě Sama prozvonil. "Už půjdu. Tak… zase někdy…" "zase někdy…" 

Samuel přidal ke kroku, jinak by už nedokázal odejít. Jen rychle došel k baru, aby zaplatil vodu. Uslyšel za sebou ten krásný hlas. "Zval jsem tě." Otočil se po hlase, ještě si vyměnili úsměv a pohled a pak už se Samuel vydal vstříc noci. Přitulil se ke své mikině a snažil se nějak zahřát, i když teplota vzduchu překračovala 20 stupňů. Šel rychle, že se ani nestíhal otáčet po těch protivných hlasech. Potřeboval se zahrabat do svého pokoje. Potřebovat se uklidnit. Ale věděl, co potřeboval nejvíce. Alexovo náruč, ze které tak zbaběle utekl. 

Co jsem to zase provedl? Proč se chovám jak naprostý dement? Proč sakra? Nechci být takový. Já s ním chci být. Moc chci. Ale bojím se. Bojím se, že by všechno poznal. Že by poznal, že se mi líbí. Že mám v hlavě myšlenky, které jsou s ním a které by se neměli vysílat před desátou večer. Jsem dement, psychopat a úchyl. A on je tak úžasný. Nezasloužím si někoho, jako je on. Ale co když je tohle jen můj výmysl? Proč by mi ten otravný blbeček vykládal, že je to špatně? Ale to on říká pořád. Je to hovado. Ale co když má tentokrát pravdu? Zatraceně, přeci nebudu poslouchat nějakou blbou slyšinu! 

Opět jeho vnitřní hádka. Nevěděl si už rady. Přemílal si každé slovo, které Alex vypustil ze svých nádherných plných rtů. Tak moc by je chtěl líbat. Tak moc chtěl cítit blízkost jeho těla. Jeho dotyky. Došel domů. Pozdravil svou maminku a s mírným úsměvem špitl: "zítra". Neuměl ten pocit popsat. Měl radost, že potkal někoho takového. A zároveň jej svazoval pocit osamocení. Zase je sám. Byla to jen chvilka, kdy mu bylo dopřáno kousek štěstí. Už tomu tak nikdy nebude. Nic si nezasloužím. Nic. Jsem nula, a i když se potkáme znova, nemůže mít stejné myšlenky, jako já. Je tak krásný a já jsem zrůda. 
*****
Alex se už pomalu blížil ke svému domovu. Bydlel v malém, útulném domečku na druhém konci města. Stihl si chytit taxi, protože spoj domů nestihl. Pousmál se při uvědomění důvodu, proč šel se Samem do té restaurace. Nechtělo se mu čekat dlouho na autobus. Byl jím ale tolik unešený, že na celý autobus zapomněl. Nemohl jej dostat z hlavy. Ten sladký tón hlasu. Ten nádherný zlomený pohled. Jeho tvář a skoro nepřirozeně světlé vlasy. Jeho slzy, které ho bolely a nevěděl proč. Ale zároveň jej ten obrázek něčím fascinoval. Samovo upřímnost, jeho bolest a osamocení. Otřásl se. Chtěl ho znova vidět. MUSEL ho znova vidět. Co nejdřív… 

Ta něžná vůně, kombinace sladkého ovoce a heřmánku. Nikdy tak krásnou vůni necítil. Natož potom z chlapce. Ani netušil, kolik mu je let. Působil hodně mladě. Neřekl by mu více než patnáct let. Ale jeho duše byla hořce zkoušena životem. A on to viděl. Poznal jeho trápení i jeho tajemství z jediného pohledu. Tolik smutku v těch krásných studánkových očích. Pocítil, že pokud se bude snažit, pomůže mu, aby mu na světě bylo líp. Alex se sám nad sebou pousmál. Začal přemýšlet jako ochránce. Strážce zlomených duší. 

Až teď si pořádně uvědomil, že ten krásný večer je pryč. A on je znova sám ve svém domku a zírá do bezedného prázdna. Nevěděl, jak dlouho mlčky seděl na ledové podlaze a nevěděl o světě. Zamyslel se tak hluboce, že ani necítil, jaký chlad je všude kolem něj. Ztěžka se zvedl a pozavíral okna. Musel se zahřát a setřást ze sebe ten neskutečný tísnivý pocit viny. Měl teď být s tím krásným stvořením, držet ho v náručí a špitat mu konejšivá slůvka do ouška. Hladit jej po liniích jeho křehkého těla. Měl okusit sladkost jeho rtů. A… chtěl jej. Hned co jej spatřil. Ovládla jej palčivá touha po jeho těle. 

Musel se uvolnit po celém dni. Tiše, jako myška vyšel s volným tričkem v ruce, oblečený pouze v boxerkách, na chodbu. Pomalu mířil do koupelny. Podlamovala se mu kolena. Cítil horko ve tvářích a mrazení v zádech. A to šílené točení hlavy nemohl ustát. Zastavil se a čelem se opřel o studenou zeď. Zhluboka se nadechl. Ucítil pálení na hrudi a myslel, že omdlí. Přes tíseň došel do vany. Tam na sebe konečně pustil studené pramínky vody. Smyl ze sebe pot a potom ledovou vodu vystřídala horká. Namydlil se a pak jen mlčky seděl v místnosti plné páry, která se srážela na stěnách. Schoulil se do klubíčka, jako by se chtěl skrýt před světem a v očích jej začaly pálit slzy. Slzy beznaděje. "Same…" šeptl zoufale a jeho hlas se rozezněl po malé místnosti. 
*****
Samuel se zachvěl. Pocítil něco velmi zvláštního, ale netušil, co by to mohlo být. Bylo mu krásně, ale spolu s tím hřejivým pocitem přišlo i ono osamocení. Smutek z toho, že něco krásného skončilo. Zavřel oči a opřel se o zeď za postelí. "Alexi…" vydechl vzrušeně. Ani nevěděl, proč vyslovil jeho jméno. Něco jej jakoby přinutilo. Řeklo to za něj jeho srdce. Schoulil se a lehce se kolébal. Oči se mu klížily a stačilo jen padnout do postele. Za okamžik usnul. Zase jen na chvíli. Oklepal se a protřel si oči, které štípaly. Ucítil vlastní slzy. Plakal. Ve spánku. 

Bylo mu divně. K nádhernému pocitu se přidalo něco dalšího. Nepopsatelného. Byla to radost a smutek smíchaný s… s něčím silným a nepojmenovaným. Ovládalo to jeho tělo. Proudilo mu to v žilách. Slyšel své srdce, které začalo tlouct zběsile rychle. Spěšně se svlékl a opláchl. Na koupel dnes už neměl sílu. Pomalu se protáhl a sesunul pod peřinu. Přemýšlel o tom dlouhém dni. Konečně se dostal ven. A hned potká úžasnou bytost. Krásného chlapce, se kterým si zašel do restaurace. Připadalo mu to až příliš úžasné na to, aby to byla pravda. Ale byla to pravda. Skutečnost. Pousmál se. Ale pořád netušil, proč se mu zároveň chce plakat. 

Opět si vybavil Alexovu tvář. Jeho tělo. Obličej. Ty rty a temné oči. Krásně orámované hustými řasami. A ten kouzelný hlas. Najednou cítil něco studeného na vlastní tváři. Dotkl se prstem, jako by onu věc chtěl odstranit. Podíval se na prst. Slzy. Další. Nechápal proč se mu samovolně spouští slzy, když má nádherné myšlenky na Alexe. Nevěděl. Chtěl ale vědět, jestli v pořádku dorazil domů. Sebral odvahu a začal psát SMS. "bylo to krasne. Citim te u sebe. Snad si dorazil v poradku. Sladke sny, Sam." Zprávu smazal, ale pak ji znova napsal. A po pár minutách rozmýšlení dal odeslat. 
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zaida Zaida | 18. května 2010 v 16:21 | Reagovat

Krásně, procítěně napsáno. Jsem zvědavá, co mu odpoví.

2 Croftka Croftka | Web | 18. května 2010 v 20:48 | Reagovat

Písnička:
Mike Dicillo - Dare To Dream

3 Tomáš Tomáš | Web | 18. května 2010 v 21:17 | Reagovat

Jak to tak vypadá můžu pomalu přestat chodit do knihovny. Píšeš fakt hezky, líbí se mi to. :-D

4 pavel pavel | Web | 18. května 2010 v 21:35 | Reagovat

zajímavé...
už jsem ani nechtěl o něm psát, protože jsem už všechno řekl :-)  :-P

5 Lucerna Lucerna | Web | 26. května 2010 v 16:53 | Reagovat

precitala som veru na jeden sup vsetky kapitoly :-D vies uzasne putavo pisat :-)
inak len tak pre moje info.. Sam je teplej, ok a Alex taky? alebo sa chce len o neho starat.. :-D

6 HOVNO! HOVNO! | 15. října 2010 v 21:21 | Reagovat

Teploušiiiii!!!!

7 Evil Industries Evil Industries | Web | 16. října 2010 v 0:31 | Reagovat

[6]: HOMOFOBEEEEE!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.