když není něco nemožné, musí existovat způsob, jak se to dá uskutečnit    Sir Nicholas Winton
Stáváme se stejnými a tím se stáváme ničím... (M. Stanne - DT)

Metal a Lexaurin

12. února 2015 v 16:50 | Evil Industries |  >Úvahy na téma...
ať je hudba tvůj lék.. a každej z nás, ať má muziku svou..

jo.. tak tady ti hoši, který jsem nikdy v životě neposlouchala a nešílela po nich, měli pravdu pravďoucí.. je až moc jednoduchý si stěžovat na bolest.. nemyslím teď tu fyzickou.. migrény a podobně.. to spraví kdejakej prášek, nebo silný kafe.. ale myslím tu duševní..

bejvalo (a není to zase tak děsně dávno, pár let).. že jsem se v tý mojí milovaný duševní bolesti začala po čase utápět.. pak jsem si ji i vytvářela sama.. duševní masochismus a nervy na hadry.. parádní.. prostě magor na entou.. pak jsem ale našla něco lepšího, než je nějakej propad do hlubin svých vlastních osobních sraček..

hledala jsem všemožně nějaký řešení.. lepší řešení, než to přehlušovat žiletkou a podobnýma ptákovinama.. stejně mi to nepomáhalo.. naštěstí z toho celkem rychle sešlo.. našla jsem si hudbu.. jasně, odjakživa poslouchám hudbu.. kdejakou.. ale tohle bylo jiný.. jako znovuobjevení všední a obyčejný věci, která mě doprovází každým dnem.. nebylo moc skupin, který by se mnou tak šíleně otřásly, že bych z poslechu byla v tranzu a naprosto se tý hudbě poddala..

vím, že se opakuju a ti, co ke mě chodí, to moc dobře ví.. moje takový "životní kapely", který mi opravdu měnily život, tu napořád zůstanou v těch top.. první moje oblíbená kapela byli Depešáci.. něco úžasnýho.. novej svět.. to mi bylo 13.. to jsem je tak nějak začala brát na zřetel.. hned mi bylo v tom neskutečně odporným prostředí základní školy líp.. tam to bylo fakt peklo.. přitáhla jsem domů, padla na postel a řvala a řvala a řvala.. moc krásně bylo na základce.. co vám mám povídat.. no.. nevěděla jsem, jak se toho zbavit.. abych se nemusela pořád vracet do toho uplynulýho dnu..

dostala jsem rádio.. maminy starý rádio.. a já ho začala poslouchat.. nahrávat si písničky na kazety.. a hned bylo líp.. pak jsem se po hrůzným dni ve škole těšila, jak si doma zalezu do pokoje, vrazím si sluchátka do uší a budu nahrávat písničky.. najednou jsem slyšela jednu písničku.. úžasnou.. ale nestihla jsem si jí nahrát celou.. nahrála jsem si jen kousek a pak to pustila mamině.. jo.. zrovna to byl tejden, kdy denně ráno kolem sedmý, půl osmý, hráli písničky od Depeche Mode.. já znala v tu dobu jen Enjoy the silence..
*****
*****
tuhle verzi mám nejradši :)

a mánie byla na světě.. už mi bylo o dost líp.. věděla jsem, že tu hrůzu po probuzení, z toho vědomí, že zase budu muset jít do toho pekla, trochu smetla radost z další nahraný písničky od Depešáků.. tímhle to asi začalo.. jeden maminy kolega (šílenej depešák) mi přehrál na kazetu dvě elpíčka.. pak jsem dostala cédéčko.. u babi jsem si pouštěla elpíčko.. no čas běžel dál a DM mě nikdy nepustili.. pak jsem objevila na začátku roku 2006 Tokio Hotel.. jo.. tím začala moje Bravíčková éra.. a zase jsem měla skupinu, ke který můžu utíkat.. byla to nádhera.. samozřejmě, že mě kvůli tomu milovali ještě víc, ale ještě mi zbejval půlrok na základce a pak jsem doufala, že pak už bude líp..
*****
*****
prdjals.. na střední to bylo ze začátku fajn.. ale pak se to začalo zhoršovat.. ale Tokiáči a Depešáci mě vždycky spolehlivě drželi nad vodou.. když přeskočím pár let a dostanu se do roku 2009, tam už byla situace o poznání horší.. deprese, prášky.. podezřívali mě z bulimie a anorexie.. přitom jsem hubla tím, že jsem měla nervy v prdeli.. nikdy jsem nebyla anorektička.. jenom jí ze mě úplně nádherně udělali.. no.. přežívala jsem takhle celou hotelovku.. pak jsem z ní konečně vypadla.. v roce 2009 a já byla rok doma.. snažila jsem se tejden co tejden dobejvat do EMZ.. aby mě vzali..

do toho mi Otep furt omlacoval o palici, co jsem za dementa, feťáka, kripla, neschopnýho si najít práci.. a bla bla bla.. to jsem se zavírala v pokoji a poslouchala svojí muziku.. k tomu se přidalo pár metalových skupin.. od základky jsem poslouchala Slipknoty (s mojí Míšou na praxi o přestávce).. od prváku na hotelovce Nightwish.. vždycky, když do mě až moc začali jebat, tak si mě zavolal jeden můj milý spolužák a poslouchali jsme spolu Nightwish, kterej mi je taky jako první ukázal.. a bylo to fajn.. akorát pak se ostatní začali srát i do něj, protože se se mnou bavil.. klasika.. takhle dopadli všichni mí kamarádi.. ale bavit se se mnou nepřestali..
*****
*****
po vypadnutí z hotelovky mi bylo ještě hůř.. a hůř.. pod práškama.. tejden co tejden u cvokaře.. nervy na rozsypání.. Otep svoje debility pořád zvyšoval.. práci jsem dostala po devíti měsících.. dřív nebylo místo.. nastoupil jim tam magor, co žere silný antidepresiva.. byla jsem z toho těžce v prdeli.. směny mi dělaly problémy, když se prášky braly večer.. a pak mě to logicky uspávalo.. ale pak se to dalo přežít..

v srpnu 2010 přišel největší zlom.. kámoši mě vytáhli na Brutal Assault.. nikdy jsem takhle tvrdou hudbu neposlouchala.. nedoufala, jsem, že by se mi to mohlo zalíbit, ale prostředí se mi líbilo moc.. pro mě to místo znamená neskutečně moc.. poznala jsem něco jinýho.. byla jsem mezi hromadou lidí, kteří mě neznali a já neznala je.. a přitom jsem si s nima pokecala.. vždycky bylo si o čem pokecat.. byl to nádhernej pocit.. hromada příjemných lidí.. nádherný prostředí v pevnosti z 18. století..

první den jsem se tam opila jak dobytek, protože jsem do tý doby nikdy nepila.. ty prášky tomu taky dodaly, ale druhej den to pak už bylo fajn.. viděla jsem úplně jinej svět, než jak jsem ho vídala dřív.. není to jenom všední šeď, která je všude kolem.. co se skládá z ulice, silnice, hromady lidí řítící se proti vám, shon nebo stres z ranního vstávání.. tam to nebylo.. postupně jsem tam začala vysazovat prášky.. jo.. měla jsem tam slabou chvilku, ale jen jednu.. za celých pět dní.. pak jsem brečela, že je konec a jedu domů..

po příjezdu jsem věděla, že to, co mi nejvíc pomůže nejsou jen nějaký drijáky od cvokaře, ale hlavně ta hudba.. a zrovna tahle šílená tvrdá hudba, kterou jsem do tý doby nikdy neposlouchala.. ale pohnulo to mnou tak moc, že chovám k metalu opravdu patřičnou úctu.. zachránil mi vlastně život.. a navrátil mi štěstí :)

a teď.. celou dobu jsem nic nebrala.. byla celkem v pohodě.. na pár stresů.. ale to tak bejvá.. ale žádný hroucení ani nic podobnýho.. a nic.. byla jsem úplně v pohodě.. ve škole, v práci.. klid.. jen jsem se klasicky ve čtvrtky nasrala.. ale ten metal je opravdu lék na všechnu bolest.. na všechny strasti.. nabije energií, ale zároveň uklidní.. přináší mi štěstí každej den.. a naději.. hlavně mí nejmilovanější Dark Tranquillity ♥
*****
*****
a cože ten Lexaurin? jo.. vyfasovala jsem ho pár dní zpátky.. ne, že bych měla nervy na hadry a chtěla se zabít, nebo chtěla někoho zabít (H. a Mamut se nepočítá).. pomohl mi hrozně moc.. na moje "prekolapsový stavy".. dneska jsem málem omdlela v krámu.. prostě to na mě šlo.. třes, závrať, tep dva miliony.. doma jsem si vzala jeden malinkatej Lexaurin a za patnáct minut klid..


když to tak vezmu, já jsem vlastně docela šťastnej tvor.. teď už :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 12. února 2015 v 17:18 | Reagovat

Nightwish mám hodně ráda a máš pravdu v tom, že hudba je nejlepší lék. A co s týče toho řezání - také jsem to jednou udělala a dodnes toho lituji.

2 Beatricia Beatricia | Web | 12. února 2015 v 17:39 | Reagovat

Je to krásný a prožitý článek, kus tvého života. Vždyť já si dobře pamatuji tvé články z minulých cca pěti let. A souhlasím, že hudba opravdu léčí, povznáší duši a uzdravuje. Jen ne, probůh, zase antidepresiva. Drž se. Bude zase dobře. ☼☼☼

3 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 12. února 2015 v 17:46 | Reagovat

Je potřeba mít alespoň nějaký světlý bod v životě a pak být vděčný za to - následně je vysoce pravděpodobné, že se věci začnou odvíjet lépe a lépe.

4 pavel pavel | Web | 12. února 2015 v 19:26 | Reagovat

Jak víš, prožíval jsem ta tvá neklidná období na dálkou s tebou a byl jsem rád, že jsi z nich vyšla ven. Docela by mne ale zajímalo, proč ten zvrat k práškům teď... není tou prací na pásu? Nebo přeci jen schází ti zase ten chlap a jeho pohlazení? Jsou to samozřejmě magoři, ale bez nich to taky není to pravé. u :-)

5 Rose Tascher Rose Tascher | Web | 12. února 2015 v 21:17 | Reagovat

Tokiáči ♥ a Nightwish <3 ;-)

6 Lamilka Lamilka | Web | 12. února 2015 v 23:01 | Reagovat

Ahoj, náhodou jsem narazila na tvůj blog. Moc dobře znám ty náhlé pocity chvění a slabosti, i mi bývá na omdlení když stojím někde ve frontě v obchodě. Je to trapas, když se musím předklonit, abych neomdlela. Nebo dělám, jako že si zavazuju tkaničku u boty. Kdo to nezažil, nepochopí. Jsem závislá na lexaurinu. ten mě těch pocitů zbavil. Bohužel mi ho jedna doktorka pokoušela rychle vysadit a já se sesypala. Taková jsem nikdy před tím nebyla. Mám si odvykat, ale já věřím, že Lexaurin, ač je návykový, pomáhá na většinu mých potíží. Je to složité...

7 Lamilka Lamilka | Web | 12. února 2015 v 23:07 | Reagovat

Ještě ti tu chci napsat, že odvykání je opravdu velmi náročné, tak se drž, ať nemusíš jednou bojovat s tím, s čím teď já. Kolikrát já už si říkala, jaká je to škoda, že tyto mě tak pomáhající léky jsou návykové. A že jsou bezpečné jen když se berou krátkou dobu. Jenže to je zas paradox. Kdo má potíže jen krátkou dobu, může je zvládnout bez prášků. Pokud má někdo oslabené nervy nějakým dlouhodobým zážitkem, pak mu jedna krabička na vyléčení jeho zdraví stačit nemůže.

8 Lydie Lydie | 12. února 2015 v 23:55 | Reagovat

Je zajímavé si přečíst něco, jak žijí mladší - asi  tak o  půl století./my jsme chodili tančit při dechovce /.
Po příchodu ze školy - i z gymplu - na stole lístek, kde bylo napsáno na které pole jít pomáhat, který dobytek je potřeba nakrmit, kde vykydat hnůj...natrhat kopřivy pro kuřata a housata... s mladšími sourozenci napsat úkoly atd.Pak jsem byla ráda,že jsem si přečetla nějakou knihu. V sobotu se ještě chodilo do školy - tak když se pak někde konala nějaká taneční zábava a já mohla jít - tak to bylo fajn. Takže práce na poli i ve stáji atd. nám vůbec nebyla na škodu -tenkrát se mi také moc nechtělo dělat,ale vidím, příroda,zvířata atd. je balzám na nervy a základ z dětství a mládí se promítá i později....

9 Lydie Lydie | 13. února 2015 v 0:05 | Reagovat

[8]:pokr.
Tak Ti přeji, ať máš radost ze života bez prášků a hodné lidi kolem.Život šíleně rychle utíká, tak se snaž být v pohodě/vy říkáte asi cool/. My teď s manželem posloucháme šlágr televizi a pijeme červené vínko.Až bude Tobě tolik let,tak bude třeba "depešácká" televize, ale vínko se bude pít určitě stále:-)

10 Evil Evil | Web | 13. února 2015 v 0:53 | Reagovat

[9]: děkuji za hezký komentáře :-)
škoda jen, že nemáš blog..

11 stuprum stuprum | Web | 13. února 2015 v 2:02 | Reagovat

Lexaurin pro naši statečnou evilku. :)

12 Jarka Jarka | Web | 13. února 2015 v 10:55 | Reagovat

To je zajímavé, jakou ta hudba má sílu a určitě by "Depešáky", "Tokiáče" i metalové kapely moc potěšilo, kdyby věděly, že znovu probudily do života jednu prima holku z Čech. Ten článek byl hezký a ta poslední věta úplně nejhezčí. :-)

13 Akim Akim | E-mail | Web | 13. února 2015 v 11:25 | Reagovat

Úchvatný článek a hlavně plný upřímnosti. Hudba má čarovnou moc, je to vlastně takové kouzlo, co pohladí a vezme tvojí bolavou dušinku do Světa bez bolesti. Já jsem metal ze začátku také moc nechápal, nelíbil se mi, to bylo v době, kdy se Depešáci s metalákama nesnášeli a rvali se spolu. Dneska mi spousta metaláků řekne, že Depešáky pouslouchá, metalové kapely hrají jejich písničky a já ujíždím na kytarách. V metalu je spousta energie a navíc metal má stovky odnoží, myslím, že každý by si našel tu svou. .. :-)

Moc ti přeji, aby ses brzo uzdravila a bylo ty fajn i bez prášků.

Btw. takhle se hraje Enjoy the Silence u nás (kámoši) - Líbí?
https://www.youtube.com/watch?v=88eJ0jJQ4GU

14 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 13. února 2015 v 11:55 | Reagovat

Nějakým nedopatřením poslední kapelu neznám (!?). Tak tedy děkuji :)) První tóny při psaní komentáře...hmmm, rozkošný ! :)
S obdivem vzpomínám na dobu nahrávání si písniček z rádia na kazety. Ale u nás nebylo rádio, co by nehrálo hlavně pop. Takže nic moc. Ale taky psaní si textů písniček odposlouchaných.

Rozumím tvým pláčům po škole - nebo lépe, nerozumím tomu vůbec, proč se to děje a tak, ale znám ten pocit. Víme. Na konci základky jsem uprosila rodiče na bicí. To je lepší, na to žít hudbou. Celej gympl mi to spolehlivě léčilo depresi ze života. Měla jsem pak skvělou zkušebnu, která byla prakticky pod mojí rukou a taky to bylo po cestě ze škole. Vždycky jsem se tam stavila, než jsem došla domu. Vymlátit to ze sebe. :)
No, dnes už je to jiný, jsem tlačená okolnostma, takže je mám doma v pokoji, kde se kvůli produkovanýmu hluku moc hrát nedá. Spíš vůbec. Ale čistě pro tu možnost...jsou tady :) (hele, koukám, nikdy nepíšu o sobě, jak to bylo dřív, možná chyba! :) )
Přeju hodně síly děvče, vždyt si skvělá, když máš takovej normální vkus  :D

15 Akim Akim | E-mail | Web | 13. února 2015 v 12:26 | Reagovat

A slyšela si od Goodfoul i něco jiného, než Enjoy the Silence? ;-)

16 Lydie Lydie | 15. února 2015 v 11:34 | Reagovat

[10]:Blog nepotřebuji....chodím se dívat jinam,pokud mě něco zaujme,tak napíšu komentík.Jinak chodím do "Kavárny" na blog "Ruža z Moravy"-tam se diskutuje o různých věcech stále-teď za únor už tam je asi 450 příspěvků. :-)

17 Melissa Melissa | Web | 15. února 2015 v 13:26 | Reagovat

Krásná zpověď:)Myslím,že ses mnoha lidem více přiblížila.Já osobně jsem Depešáky nikdy moc nemusela,měla jsem svoje GNR,Alice Coopera a spoustu další krásné rockové a metalové muziky a taky típky-devadesátky a to vše přetrvává dodnes.Miluju muziku a souhlasím,že metal je úžasný:) :-)

18 Kira Kira | 16. února 2015 v 22:40 | Reagovat

depeche mode jsou boží

a já se odmítám přihlásit na blog, protože i to mě nudí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.